Přístup, který směrnice zvolila, se nezdá být nejvhodnější. Alespoň ne pro oznamovatele. Zákon EU o whistleblowingu vyžaduje určitou míru pravděpodobnosti ohledně pravdivosti informací. Věcná působnost směrnice v době podání hlášení ze strany vykazující osoby. Směrnice nestanoví žádnou vyvratitelnou domněnku, že tato podmínka je splněna, dokud se neprokáže opak. To znamená, že důkazní břemeno na straně oznamovatele. Většinou jako slabší strana v řízení, což výrazně zvyšuje jeho právní riziko.
Objasnění nejasností kolem právních norem v oblasti falešného whistleblowingu
Zákon o whistleblowingu nedefinuje právní normu „přiměřených důvodů“ a ponechává ji na vnitrostátních právních předpisech. Navíc to není jediná právní norma, která se na tuto podmínku vztahuje. Konkrétně se jedná o informace o porušení, ke kterému se vztahuje diskutovaná podmínka. V článku 5 jsou definovány jako informace, včetně důvodné podezření, o skutečném nebo potenciálním porušení. Která nastala nebo velmi pravděpodobně nastane. Není jasné, proč se v této definici používá termín „důvodné podezření“. Zatímco v článku 6 se od žadatele vyžadují „rozumné důvody“. Tyto právní normy mohou mít v některých vnitrostátních právních předpisech velmi odlišný význam. To jistě přispěje ke zmatku.
Rozlišování stupňů oznamování v dobré víře v rámci ochrany oznamovatelů
Rozhodně však ne všechna hlášení s nižší mírou pravděpodobnosti, než je požadovaný „rozumný důvod“ (ani „důvodné podezření“). To by nutně mělo být ztotožňováno se záměrně nesprávnými a zavádějícími zprávami. Pokud chápeme osoby podávající hlášení v dobré víře jako všechny ty, které nepodávají nesprávná a zavádějící hlášení úmyslně. Směrnice zjevně rozděluje oznamovatele v dobré víře do dvou dalších skupin. Ten s větší a ten s menší dobrou vírou. Tento rozdíl není zdaleka nepodstatný, protože na něm závisí ochrana proti odvetným opatřením.
Kromě úmyslně neoprávněně oznamujících osob také oznamující osoby s „menší“ dobrou vírou. Kdo neprokáže dostatečnou míru pravděpodobnosti pravdivosti informací v době oznámení, nebude se moci dovolávat ochranných opatření proti odvetným opatřením. Navíc i skutečnost, že se nahlášená porušení prokáží jako opodstatněná. To neumožní oznamovatelům s „menší“ dobrou vírou přístup k ochranným opatřením. Opačná situace, kdy oznamovatel s „větší“ dobrou vírou oznámí informaci, která se později ukáže jako nepravdivá. Stále však požívá ochrany, která se zdá být mnohem méně relevantní.
Nové vymezení zlého úmyslu jako podmínky pro ochranu před odvetnými opatřeními
Namísto pozitivní podmínky stanovené v článku 6 směrnice EU o whistleblowerech, by mohlo být vhodnější, aby byl zlý úmysl definován jako negativní podmínka pro poskytnutí ochrany proti odvetným opatřením.. Podobně jako v ustanovení čl. 23 odst. 2, kde je třeba stanovit sankce vůči oznamovatelům, pokud se zjistí, že vědomě oznámili nepravdivé informace, by mohlo být odepření ochrany definováno za stejné podmínky. Takové řešení by bylo jednodušší, představovalo by menší právní riziko pro ohlašovatele a zároveň by bylo dosaženo účelu stanoveného v 32. bodě odůvodnění. Členské státy mohou takové řešení přesto zavést do svých vnitrostátních právních předpisů, neboť se jedná o ustanovení příznivější pro práva ohlašovatelů.